Cesta strýčka Toma
(Oneness temple, Indie 3/2015)
Je to tady zase, cítím, jak si energie kundalini (hadí síla) razí cestu od kořene páteře a stoupá vzhůru, stejně jako před deseti dny. Opět sedím v nově postaveném chrámu v Indii, stojícím na velmi silném geomagnetickém bodě země. Kundalini stoupá podél páteře a opět si pobírá celé mé tělo, až sedím rovně jako svíčka a nemohu se pohnout, ani kdybych chtěl. Ale nechci, vím, že je to takhle správně, že vše co se děje, je v pořádku, vše totiž řídí síla, která je daleko inteligentnější, než je mé malé já, neboli ego. Tentokrát je ale něco jiné, při minulé meditaci, před pár dny, jak energie stoupala nahoru k hlavě, tak pomalu slábla, tentokrát je však v plné síle i na temeni hlavy. Sedím, záda rovně jako svíčka, ruce na kolenou, prsty v základní mudře pozornosti (špička palce se dotýká špičky ukazováčku) a s myslí v pozoru k tomu co se právě teď odehrává. V tom to přichází, prsty na rukou mě začínají jemně brnět a po chvíli se mi prsty začínají pohybovat. Je to jako kdyby mi ty prsty někdo uchopil a pohyboval s nimi, ale ten úchop není vně prstů, ale uvnitř. Nemám slov.., prsty samy začínají měnit různé mudry, (držení prstů) které ani neznám. Po několika mudrách přechází síla, nebo srozumitelněji vedoucí jemné vibrace, na celé dlaně, až se ruce zvednou a spojují se před mou hrudí dlaněmi k sobě. Nemám slov.., ruce se po chvíli zvedají až nad temeno hlavy, špičkami prstů směřujícími nahoru, kde chvilku setrvají, a po chvilce jdou ruce za hlavu a klesají, jak jen to jde, až nakonec směřují špičky prstů k zemi. Ruce jsou stále dlaněmi k sobě, a opět po chvíli se začnou zvedat, jdou přes hlavu, až nakonec skončí v pozici před středem mojí hrudi, špičkami prstů dopředu přede mě. Nakonec se tyto jemné vibrace přesouvají pomalu v přímce od špiček prostředníčků, přes dlaně, až do srdeční čakry, kde je přestávám cítit. Nemám slov.., sedím minuty a silná energie kundalini mé tělo pomalu uvolňuje, až se mohu normálně pohybovat. Rozhýbávám ztuhlé tělo a všímám si obrovské živosti v mých dlaních. Dříve jsem občas vnímal jemné vibrace v rukou, ale tohle je asi tisíckrát silnější. Nemám slov..., hýbám rukama a užívám si vjemy dlaní, až je dávám před sebe, jako bych se chtěl na ně podívat, a přestože mám oči zavřené a v chrámu je tma, tak já je opravdu vidím! NEMÁM SLOV...
Pamatuji, jak po tomto zážitku jedu v autobuse zpět na ubytovnu, zorničky snad přes celé oči, stále mi plně nedochází, co se to vlastně dělo, utahaný jako kotě, ale štěstím zářím snad na celý svět :-) Osvícení to nebylo, ale děkuji, děkuji, děkuji za přenádherný zážitek, který mě znovu a znovu nabíjí novou motivací na mé cestě sebepoznání a zároveň potvrzuje, že jdu správným směrem. Ještě musím dodat, že živost v mých dlaních brzy vyprchala a pootevřené třetí oko se také ještě pro jednou uzavřelo.
(Vipassana, Beskydy, 8/2016)
Po jedné meditaci se To stalo, vyšel jsem ven a něco bylo jinak. Koukám kolem sebe, a vše je jako vždycky, jen uvnitř cítím, že je to jiné. Kde je však rozdíl, nechápu. Jdu do jídelny, nandám si jídlo na talíř, jím, a zase je něco jinak. Ruka vkládá jídlo do úst, taky jako vždycky, impuls z mozku do ruky a prsty dělají ten tisíckrát vycvičený pohyb, ale přeci je něco jinak. Podívám se kolem sebe, všichni mlčí a jedí. V tom přišla myšlenka, všichni jsou jako roboti, a hned se mi slzy derou do očí. Přeci tady nebudu vyvádět, zaplaším tu myšlenku a dojím svoje jídlo. Vyjdu ven na vycházkový prostor pro muže, pomalým tempem dojdu k jeho cípu a dívám se na lesy okolo. Pohled zaměřím na dva obrovské smrky a po chvíli opět přichází ta myšlenka, na ty mechanické pohyby. A nejen na pohyby fyzické, ale i na všechny pohyby mysli, všechno je to podmíněné! Všichni jsou jako roboti, i já jsem robot! Brečím, kroutím se, celý život jsem otrok, áááá, chci pryč, chci ven, áááá, celý život, takové podmínění, už nechci, já už nechci, áááá, jak z toho ven, když to nejde? Topím se v proudu myšlenek, jak z toho ven, ale vím, že to nejde! Přichází spásná myšlenka, dýchej, zhluboka dýchej Neo, opakuji si slova Morfea z kultovního filmu Matrix.
Matrix, už vím, co to je Matrix, už vím, proč se to nedá popsat, už vím, proč se to musí zažít.
Díky tomuto vhledu jsem poznal, co Buddha nazval Pravdou o utrpení, co znamená uvěznění v mysli, a odkud se Mňága a Žďorp zkouší prokopat ven. Nebyl to vůbec příjemný zážitek, a chápu, že při tomto stupínku k probuzení mohl někdo skončit v Bohnicích, ale děkuji, děkuji, děkuji za něj. Dal mi totiž nahlédnout, při jaké konstelaci, pro každého z nás, může nastat nebe na zemi, kdy může přijít Kristovo Království nebeské, nebo tušit, jak lze dosáhnout Buddhova osvícení. Zároveň mi tento vhled dal iniciaci a silnou touhu k poznání sebe sama.
(Holotropní dýchání, Praha, 4/2013)
Začínám dýchat dle instrukcí, hlouběji a rychleji, ležím na zádech s šátkem přes oči, a do toho hraje hodně hlasitá dunivá muzika. Po pár minutách se začínám dost potit a začínají mě brnět prsty na rukou. Tyto pocity stále dál nabírají na intenzitě, stále jen ležím, celé tělo už se koupe ve vlastním potu. Po chvíli nebrní už jen prsty na rukou, ale celé ruce a celé nohy a pokračuje to dál. Za pár desítek minut po začátku dýchání, už mě brní celé tělo a ruce až po lokty jsou v takové křeči, že cítím, jak jsou prsty v nepřirozených pozicích a já s nimi nemohu vůbec pohnout. Ačkoli to zní i vypadá dost děsivě, vůbec necítím žádný strach, naopak vnímám to jako potřebné a jen stále čekám co se bude dít dál. Nevím, jak dlouho brním, ale odhaduji to od začátku tak na hodinu, když to celé začíná polevovat, už dávno nedýchám hlouběji, to jen na začátku, pak už si to tělo řídilo samo, já vlastně jen pozoroval, co se dělo. Po té přichází obrovská úleva, jako bych brněním nevypotil jen pár kilo, ale taky spoustu starostí a cítím se opravdu lehce. Odpoledne dýchala Kačka a stejně jako já jen ležel, ani ona nepotřebuje téměř vůbec žádnou moji pomoc, a tak jsem mohl pozorovat ten "zvěřinec" okolo. Musel jsem se na to potichu smát, někdo tancoval nekontrolovanými pohyby, někdo stál na jedné noze, jinde někdo syčel, někdo ječel, byly slyšet různé skřeky, jinde ležely na sobě 3 lidi, no hotový blázinec, řekl by si nezasvěcený kolemjdoucí. V neděli už jsem byl "zkušený" dýchač, a tak zase dýchám podle návodu. Holotropním dýcháním se dostáváte do změněného stavu vědomí, nebo lépe řečeno rozšířeného stavu vědomí. Tím chci naznačit, že jste si celou dobu plně vědomi sami sebe, toho, co děláte a celý váš rozum je neustále při tom. Ale protože je to rozšířený stav vědomí, znamená to, že se na světlo vědomí kromě rozumu vejdou ještě pocity, které máme většinou potlačené našimi programy typu: to se nedělá, chovej se slušně, nevyčnívej, uklidni se atd. V těchto stavech dá člověk tomu, co cítí jako potřebu právě konat volný průchod. A tak když cítím potřebu většího tlaku na břicho, hned tam pokládám ruce a začínám si prsty tlačit na břicho, a to stále intenzivněji. Jsem opět v pozici v leže na zádech a zvedám ruce nahoru a je mi příjemné, když mi je někdo chytá a začíná mi dělat protitlak abych musel vyvinout více síly. Intenzita našeho přetlačování postupně roste a zkušení facilitátoři vědí (oproti mě), co se bude dít. Usedá na mě (jak se později dozvídám 110 kg pořízek) a já začínám lehce funět, syčet a chroptět, intenzita je stále silnější a já se nakonec "peru" ze všech sil, do toho mi někdo šeptá do ucha poznámku: víc hlasitěji. Ztrácím tak veškeré rozumové zábrany a odevzdávám se přítomnému prožitku a řvu co mi hlasivky stačí na celou tělocvičnu. Po tomto odevzdání všech mých sil, přešťasten že jsem, jen jsem a mám to za sebou, si lehám na bok do klubíčka a slastně si užívám doteky, hlazení a tulím své tělo do té láskyplné náruče. Po pár minutách odpočinku se začínám ošívat, sedám si a jako malé dítě si chci hrát. Plácám naproti sobě, aby si tam někdo sedl a hrál si se mnou. Facilitátoři i Kačka jsou skvělý, zkušený a vycítí mé potřeby, aniž bych cokoli musel říkat. Kačka si tak sedá proti mně, chytáme se za ruce a hrajeme takovou tu dětskou přetahovanou, jak jeden leží, druhý sedí a stále se tak střídají. Když intenzita vzroste na určitou mez, mám zas potřebu se přivinout, a tak přitahuji Kačku k sobě a jsme na pár chvil zas jen v objetí. Po celou dobu tohoto prožitku jsem jen v teď a tady, žádné myšlenky, jen plně prožívám to, co právě je a jsem při tom šťastný. Po těchto prožitcích, jak se později nazývám "porodu" a "šťastné dětství" se zdá že energie rozšířeného stavu vědomí opadává a já si přitom vzpomněl, že Kačka včera říkala, že bylo fajn se postavit. Tak jsem vstal a lehce jsem se začal pohybovat do rytmu bubnů, když v tom přestala hrát dunivá muzika a změnila se na klidnou uvolňující, to mě zcela zastavilo a jen stojím. Plně si vědom každého svého nádechu a pocitů po těle jen stojím, nepřichází žádné myšlenky, podle kterých bych měl jednat, a i mé následující pohyby jsou řízeny jen mým tělem, a ne myšlenkami, jako obvykle. Najednou si více uvědomuji svou hruď a automaticky se na ní pokládají mé dlaně. Pár minut tak stojím, a poté mě něco nutí si kleknout a mé tělo jde samo na kolena, stále s rukama na hrudi. A zas po nějaké chvíli už nemohu a ani nechci nijak potlačovat emoce, co stále silněji přichází, a to už se na kolenou skláním úplně k zemi s rukama před sebou na podlaze. Poté se spouští proudy slz z očí, a ze rtů se mi samo dere neustále dokola opakující se slovo děkuji, děkuji, děkuji... Pak si lehám zpátky na žíněnku a cítím hluboký vděk, úctu k životu, mír, uvolnění.
Po tomto mém prvním lehkém prohlédnutí závoje zvaném "naše realita", mám mnoho otázek a při mém zdravém logickém uvažování mi nestačí vysvětlení typu "andělíčkové, slepá víra, atd." Takže rozumem: Nejspíš máme hluboko v sobě uloženy všechny prožitky z celého našeho života, to vysvětluje znovu prožitek porodu a poté prožitek šťastného hrajícího si dítěte. Ale co ten třetí prožitek? Proč jsem byl v těch zbožných polohách z různých náboženství? Proč a čemu jsem se klaněl? A komu jsem děkoval? Přesto děkuji, děkuji, děkuji :-)